O Austrálii a spoustě dalších věcí
V polovině června 1999 jsem odlétala do Austrálie. Bylo mi sedmnáct a půl a nikdy předtím jsem sama takhle necestovala. Můj let do Cairns trval i s čekáním na letištích téměř 24 hodin - takže jsem měla dost času na to, přemýšlet, co mě v té neznámé zemi čeká. Popravdě řečeno, chvílemi to přemýšlení nebylo optimistické, ale čím víc jsem se přibližovala svému cíli, tím jsem měla větší jistotu, že to NĚJAK zvládnu.
Pamatuji si první pohled na okolí Cairns z letadla. Byla to nádhera - moře, pláže, štavnaté zelené lesy, vrcholky kopců ještě zahalené v mlze. A další důležitý moment - viděla jsem pak na letišti členy svoji „budoucí rodiny“ držící transparent s mým jménem. Na první pohled to byli normální sympatičtí lidé a tak se mi ulevilo ještě víc. Moje zatím nejkrásnější prázdniny mohly začít.
Kdybych tu měla popsat všechno, co na mne v Austrálii působilo a zapůsobilo, nestačilo by mi místo a možná ani slova. Snad jen tak ve zkratce. Moje angličtina se zlepšila natolik, že jsem po třech měsících mluvila plynně, četla australské noviny a časopisy, sledovala televizi a neměla žádné problémy s porozuměním australskému přízvuku. Podstatně se mi zlepšila nálada a změnil se můj pohled na svět- ostatně nemůže tomu být jinak v zemi, kde se na Vás cizí lidé usmívají na ulici a lehce navazují hovor kdykoliv a kdekoliv.
Osamostatnila jsem se, naučila jsem se starat sama o sebe, o svůj byt, uklízet, prát, nakupovat, platit elektřinu, nájem, ...zkrátka všechny ty věci, které doma obstarávají rodiče. Jsem podstatně tolerantnější - při každodenním styku s lidmi různých národností , barvy kůže a náboženství poznáte lehce, co je na člověku opravdu důležité. Navíc jsem bydlením s kamarádem z Brazílie, který nade všechno miloval hluk, akce a večírky, podstatně zkrotila svoji cholerickou povahu. Získala jsem sebevědomí, takže už pro mne není problém přijít do neznámého prostředí nebo cokoliv vyjednat na úřadech. Naučila jsem se ráno vstát s přesvědčením, že život je krásný a cokoliv se stane, mě nesmí rozházet. Větičky - It doesnt matter, I dont mind a No worries - se na ty tři měsíce staly mou životní filozofií. Naučila jsem se usmívat na ostatní a brát věci s nadhledem.
Poslední tři dny před odletem jsem probrečela. A slíbila si, že se tam jednou vrátím.
Rodině a kamarádům domů přijela jiná holka. Všichni si povšimli té změny a i můj život tady se pak proměnil. Vlivem prostředí jsem možná ztratila trochu australské lehkovážnosti, ale nikdy nepřestanu té užasné zemi děkovat za to, že ze mne udělala lepšího a dospělejšího člověka.
Eva Švrčková
